Nálezy gravettských venuší jsou rozptýleny v širokém evropském prostoru od Francie a Itálie přes Moravu po ruské roviny – například lokality Lausell, Lespugue (→ exponát 10.5), Grimaldi, Willendorf (→ exponát 10.6), Dolní Věstonice (→ exponát 10.4), Pavlov (→ exponát 10.3), Předmostí (→ exponát 10.9), Petřkovice (→ exponát 10.2), Moravany nad Váhom (→ exponát 10.7), Mezin, Jelisejeviči, Avdějevo (→ exponát 10.8), Gagarino, Kostěnki – a skupina ženských figurek se vyskytuje také v sesterském paleolitu Sibiře, na tamější lokalitě Malta. Jejich srovnání obvykle demonstruje určitou podobnost v provedení a stylu, což může dokládat přímé vztahy populací na vzdálenosti řádově tisíců kilometrů. Překvapující analogie mezi střední a východní Evropou existují zejména v rámci časového horizontu mladšího gravettienu, například mezi plastikami z Willendorfu a Gagarina nebo z Moravan a Kostěnek.
Tyto plastiky, přestože mají proměnlivé rozměry jednotlivých proporcí, byly dle celkového vyznění a sdělení patrně vytvářeny podle jednotného kánonu, založeného na obdobném filozofickém východisku paleolitické společnosti: celá postava je zpracována ve tvaru kosočtverce, jehož horní vrchol vyznačuje hlavu, dolní vrchol nohy a postranní vrcholy se dotýkají boků; kružnice vkreslená do středního pole kosočtverce vymezuje mateřské břicho; z horního okraje kružnice visí dolů velké prsy, její spodní okraj se dotýká pohlaví. Zdá se tedy, že mladopaleolitičtí umělci zobrazovali nahou ženu ve vysokém stupni těhotenství – nadto v obrysech kosočtverce, jenž je patrně prastarým znakem vulvy, aby tím nejen symbolizovali, ale též v rituálu pozitivně ovlivňovali rodící a rozmnožovací sílu ženy, z níž pocházeli všichni členové pospolitosti a ve které viděli ztělesnění lidského sexuálního principu, zajišťujícího pokračování života.
Hlava ani rysy tváře nebo oči nebyly podstatné, stejně tak jako ruce. Většina lidských hlav, ať v řezbách z mamutoviny či v keramických plastikách, je naopak stylizována nejrůznějšími způsoby a redukována až na minimum sdílnosti. Na našich gravettských lokalitách se setkáváme s několika typy zobrazení hlavy: prostý výčnělek, někdy s očima, především však s charakteristickými čtyřmi prohlubněmi na temeni (typ Věstonické venuše), dále bikónický tvar, občas téměř připomínající houbu (v Pavlově je doložený jak v keramice, tak i v mamutovině), kulovitý tvar pokrytý řadami výstupků, podobající se hroznu či košíku (typický ve Willendorfu, ale i v Pavlově a na ruských lokalitách), a trojúhelník, který symbolizuje hlavu geometricky stylizované ženy na rytině z Předmostí.
Takové redukce však nenasvědčují, že by plastiky vyjadřovaly osobní identitu, a proto by tak lidské postavy měly být chápány spíše jako anonymní antropomorfní symboly. Absence tváře může být vysvětlena i takzvaným loveckým stylem paleolitického umění, který s citem sobě vlastním téměř vždy zdůrazňuje hmotu trupu na úkor hlavy a končetin, a to i u zvířat. Většina badatelů se také kloní k představě, že tvář konkrétního jedince chránilo nějaké mocné tabu. V celém loveckém umění jsou totiž lidské tváře deformovány nebo karikovány a paralely tohoto chování nabízí i etnografie.
Zobrazení konkrétní osoby se v paleolitickém umění objevuje jen vzácně. První doklad pochází právě z naleziště Dolní Věstonice I. Je to poměrně realistická tvář ženy vyřezaná v mamutovině, částečně stylizovaná do protáhlého tvaru vrcholícího ve velké čepici či v účesu, s nápadným rysem v obličeji, a to asymetrií úst (→ exponát 11.1). Tuto hlavičku později doplnil nález hrubě řezané masky s podobně nápadnou asymetrií úst. Konkrétnost jedné určité osoby vynikne ještě výrazněji při srovnání s lebkou ženy rituálně pohřbené na téže lokalitě, která se rovněž vyznačovala patologickými znaky způsobujícími asymetrii tváře (DV 3). Další známý ženský portrét pochází z francouzské lokality Brassempouy, kde byla nalezena miniaturní řezba v mamutovině, znázorňující hlavu mladé ženy s trojúhelníkovitým obličejem a protáhlým krkem, která má účes – případně pokrývku hlavy – zdobený mřížkovým vzorem.
Jiný výjimečný nález představuje torzo malé plastiky dívky, které pochází z Petřkovic (Petřkovická, Petřkovská nebo Červená venuše → exponát 10.2). Svým zobrazením mladého, štíhlého těla je v přímém protikladu k plným tvarům ostatních ženských figurek. Účinek tohoto artefaktu podtrhuje také barva materiálu, červeného hematitu – snad vyjadřující barvu života – a také zvláštní, až „kubistický“ styl řezby.
