Antropologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova jsou označovány arabskými čísly (na rozdíl od římsky značených lokalit). Úplný nálezový katalog lokality Dolní Věstonice obsahuje dosud 64 položek a lokality Pavlov 33. Kromě kostí jedinců rituálně uložených do hrobů jsou zdokumentovány další drobné fragmenty lidských kostí a jednotlivé zuby. K posledním objevům patří skelety dvou lidských rukou, které byly uloženy na společném místě na sídlišti Pavlov I. Pokud tento nález nepochází z hrobů narušených přirozenými faktory (dravci, geologickými procesy), může dokládat odlišný přístup k mrtvým a snad i sociální diferenciaci uvnitř společnosti.
V roce 1949 byla v lokalitě Dolní Věstonice I objevena silně skrčená kostra ženy, v roce 1957 následoval nález muže pohřbeného v oblasti Pavlov I a v letech 1986 a 1987 byl v lokalitě Dolní Věstonice II odkryt slavný trojhrob tří mladých lidí a hrob staršího muže uloženého k ohništi uprostřed chaty.
Věstoničtí mrtví byli sice uloženi pečlivě, ale na cestu do záhrobí byli vybaveni jen skrovně. U nalezených koster, především kolem lebek, se našly pouze provrtané zoubky dravců (→ exponát 9.2) a drobné perličky řezané z mamutoviny, které sloužívaly jako ozdoba oděvu a hlavně čepic. Přitom podle ozdob, které se vyskytují volně roztroušené na sídlištích, usuzujeme, že se lidé za svého života zdobili bohatěji. Lebku a někdy též pánev zemřelých občas pokrývá červené barvivo (blíže viz níže Používání minerálních barviv).
V některých případech se zdá, že sama poloha a gesta pohřbených těl, předměty nalezené v bezprostředním okolí a určitá zranění, pokud jsou na kostech patrná, mohou mít symbolický význam.
V lokalitě Dolní Věstonice II spočívali tři mladí lidé tak, že to budí dojem, jako by vlevo ležící mladík rukama zasypával barvivem klín prostředního jedince – jeho ruce byly záměrně položeny na pánev této centrální osoby, podle nejnovějších paleogenetických analýz také mužského pohlaví. Poslední z pohřbených, mladík umístěný vpravo, ležel na břiše (→ exponát 9.1).
Dále se pak nabízejí i souvislosti a paralely mezi hroby a určitými symboly, jako například mezi hrobem „věstonické ženy“ , která se vyznačovala patologickými znaky způsobujícími asymetrii tváře, a miniaturní hlavičkou ženy vyřezanou v mamutovině s detailně propracovanou tváří s ústy šikmo načrtnutými, nalezenou na stejné lokalitě (→ exponát 11.1).
Poloha těl v paleolitických rituálech ještě nebyla ustálená či závazná a nezávisela ani na věku, pohlaví či významu zemřelého. Mrtví byli ukládáni do polohy vleže na zádech, na břiše nebo na boku s nápadným pokrčením končetin, někdy tak silným, že snad tělo muselo být pohřbeno již rozvolněné, několik měsíců po smrti. V Evropě zřejmě jen výjimečně bylo při pohřbu užito i žehu, jako například u dětského hrobu z Dolních Věstonic.
Hloubení hrobových jam bylo na Moravě obecně vzácné, i když stejně jako jinde i zde byla ochrana těl před šelmami a povětrnostními vlivy nezbytná. Archeologické záznamy dokládají, že tělo bývalo chráněno různými způsoby – mamutími lopatkami, kameny nebo i dřevěnou konstrukcí. Muž, jehož ostatky byly nalezeny v Dolních Věstonicích, byl podle celkové interpretace prozkoumané plochy uložen uvnitř chaty poblíž ohniště, jehož výhřevnost byla navíc prodloužena pomocí přiložených vápencových bloků, které fungovaly jako tepelné akumulátory.
Avšak žádná ochrana nemohla vyloučit pozdější narušení hrobů geologickými procesy, pokud celou lokalitu postihly. K porušení tělesných pozůstatků mohlo dojít však ještě před vlastním uložením do hrobu, například v situaci, kdy lovec zemřel uprostřed zimy a vyhloubení hrobové jámy by bylo obzvlášť obtížné. Pozůstalí jistě zvažovali, zda obětovat mrtvému některé ze svých obydlí. Pak mohlo tedy dojít jen k provizornímu pohřbu a definitivní inhumace již porušených ostatků se uskutečnila až na jaře.
Lze těžko říci, zda některý ze zde nalezených pohřbených jedinců hrál v tehdejší společnosti významnější roli, třeba jako náčelník či šaman. Role šamanky se někdy přisuzuje ženě z Dolních Věstonic s pokřivenou tváří, více argumentů by však mluvilo ve prospěch záhadného prostředního jedince z trojhrobu. Jeho centrální uložení, dále zřejmé nemoci, jaké za života evidentně prodělal, a především jeho navenek pohlavní nevyhraněnost, která se u některých dnešních přírodních národů nepovažuje jen za určitý handicap, nýbrž současně také za zvláštní dar − zdroj moci a síly, by na jeho výjimečné postavení mohly poukazovat.
S rituálními obřady se spojují i nálezy částí lidských lebek oštípaných do účelově žádaného tvaru, které mohou být interpretovány jako rituální číše. Dva takové nálezy pocházejí z výzkumu Karla Absolona z lokality Dolní Věstonice I, další kalva byla objevena Bohuslavem Klímou na lokalitě Dolní Věstonice II . Je zajímavé, že tyto „číše“ neležely daleko od rituálních hrobů.
Používání minerálních barviv
S pohřebním ritem gravettských lovců úzce souvisí i používání červeného barviva, kterým jsou často pokryty lebky a někdy také pánve zemřelých jedinců, například u trojhrobu nebo hrobu muže v dolnověstonické lokalitě, kde v jeho těsné blízkosti byl nalezen také zlomek roztírací desky se stopami barviva. Užití barviva ve spojení s pohřby tak mělo nepochybně rituální význam – možná jako symbol krve nebo života. Obecně však v případě sídlišť nelze vyloučit, že používání barviv plnilo jen prostý účel estetický nebo praktický – zásyp podlahy obydlí, nátěr barvivem jako ochrana proti hmyzu nebo při zpracovávání kůží.
Kousky různých barviv představují poměrně hojné nálezy na gravettských lokalitách – u nás jsou to nejčastěji minerální rudy červených, okrových a žlutých barev. V lokalitách Dolní Věstonice I a II i Pavlov I existují místa, kde se hrudky červeného i žlutého barviva hromadí spolu s kamennými deskami i drtiči k jeho zpracování (→ exponát 9.4). Barvivo se vyrábělo drcením těchto hrudek pomocí drtičů (valounů) na kamenných deskách a následným smícháním vzniklého prášku s vodou nebo tukem. Srovnání otěrů namátkou vybraných hrudek ukázalo nejméně osm barevných odstínů, tedy překvapivě pestrou barevnou škálu.
Soupis kompletních koster
Dolní Věstonice 3, lokalita DV I – horní část. Žena, 36−45 let, výška 158−159 cm, minimální váha 56 kg, ležící ve skrčené poloze na boku, orientovaná k severozápadu, s červeným barvivem na lebce a v horní části těla; u těla uloženo deset provrtaných liščích zoubků.
Dolní Věstonice 13, lokalita DV II − temeno. Muž, 21−25 let, výška 168−169 cm, váha přibližně 65 kg, ležící jako levý v trojhrobu, na zádech, mírně stočený k DV 15, orientovaný k jihojihovýchodu, s barvivem na lebce, s dvaceti provrtanými zoubky šelem a s přívěsky z mamutoviny.
Dolní Věstonice 14, lokalita DV II − temeno. Muž, 16−20 let, výška 179−180 cm, váha přibližně 68 kg, ležící jako pravý v trojhrobu, na břiše, orientovaný k jihu, s barvivem na lebce, s třemi provrtanými vlčími špičáky a s přívěsky z mamutoviny.
Dolní Věstonice 15, lokalita DV II − temeno. Pohlavně nedeterminovaný jedinec, 21−25 let, výška 159 cm, váha 66−68 kg, ležící jako střední v trojhrobu, na zádech, orientovaný k jihu, s barvivem na lebce a pánvi, se čtyřmi provrtanými liščími špičáky.
Dolní Věstonice 16, lokalita DV II – západní svah. Muž, přes 45 let, výška 171 cm, váha 68−69 kg, ležící ve skrčené poloze na boku u ohniště, orientovaný k východu, s barvivem na lebce a pánvi, se čtyřmi provrtanými liščími zoubky.
Pavlov 1, lokalita Pavlov I − severozápad. Muž, 36−45 let, výška 172−178 cm, váha okolo 70 kg, ležící původně zřejmě ve skrčené poloze, ale posléze rozvlečený svahovým posunem zemin.
