Kosti ulovených mamutů se postupně hromadily stranou sídlišť na oddělených skládkách (→ exponát 7.1). Někdy leží v přilehlých zamokřených úžlabinách a v Dolních Věstonicích II dokonce pod hladinou tehdy existujícího jezírka. Náležejí desítkám jedinců, na lokalitě dokonce celé stovce.
Zvažovala se samozřejmě i možnost, že tyto skládky byly přirozeným hřbitovem, kam zvířata chodila umírat a kde by lovci hledali jejich kosti a kly teprve později. I když tato zajímavá diskuse není definitivně uzavřena, jasné je tolik, že život na sídlišti a formování skládky probíhaly současně. Je proto pravděpodobnější, že mamutí kosti skutečně představují obrovité relikty lovecké kořisti, které se už z prostorových a hygienických důvodů akumulovaly poněkud stranou od hlavních osídlených ploch. Ukládání částí zvířecích těl pod vodu mohlo mít mimo to účel konzervační, zvláště v zimě, kdy voda promrzla.
Umístění kostí v bočních roklinách vyplývá rovněž z optimální lovecké strategie, která logicky využívala členitý terén pálavských úbočí. Z velkých stád mamutů sledujících říční nivu bylo nutno oddělit vybraného jedince, spíše mladšího mamuta, a zahnat jej do některé strže proti bahnitému a rozbředlému svahu. Velké zvíře zabrzdil kluzký podmáčený podklad, zatímco člověku poskytly zvedající se boky rokliny výhodu převýšení k zacílení a úderu, převážně do místa, kde je zvíře nejzranitelnější – do břicha nebo do očnice. Jistě nebylo nutné kopat „jámy na mamuty“ a v krajině s promrzlou půdou to ani nebylo fyzicky možné.
