Přestože se hovoří o gravettské kultuře jako o kultuře lovců mamutů, je jisté, že lidé tohoto období nelovili pouze mamuty nebo jinou stádní zvěř. Úplná závislost na migrujících stádech by totiž mohla vyvolat nebezpečí hladomoru, pokud by se stáda neobjevila. Proto také pozorujeme ve skladbě gravettské stravy určitou snahu o pestrost, o využití masa zvířat celoročně dostupných i úsilí doplnit stravu rostlinami.
Druhové složení fauny na moravských gravettských sídlištích ukazuje na početné zastoupení i podstatně menších zvířat. V hojném počtu se lovili zajíci, dále lišky a vlci, kteří poskytovali cenné kožešiny k výrobě oděvů a přikrývek, méně ptáci a někdy i ryby. Objevovali se i bizoni, nosorožci a také nebezpeční predátoři a konkurenti v lovu jako lvi, hyeny nebo medvědi, již přicházeli k sídlištím a které bylo nutno zahnat nebo zabít.
Mamut zastával mezi lovenými zvířaty nejvýznamnější místo – byl jediným zvířetem, z něhož bylo možno získat množství užitečných surovin jednorázově. Kosti ulovených mamutů se postupně hromadily stranou sídlišť na oddělených skládkách (→ exponát 7.1). Někdy ležely v přilehlých zamokřených úžlabinách a v lokalitě Dolní Věstonice II dokonce pod hladinou tehdy existujícího jezírka. Náležely desítkám jedinců, v místě Dolní Věstonice I dokonce celé stovce.
Zvažovala se samozřejmě i možnost, že tyto skládky byly přirozeným hřbitovem, kam zvířata chodila umírat a kde by lovci hledali jejich kosti a kly teprve později. I když tato zajímavá diskuse není definitivně uzavřena, je zřejmé, že život na sídlišti probíhal souběžně s formováním skládky. Je proto pravděpodobnější, že mamutí kosti skutečně představují obrovité relikty lovecké kořisti, které se už z prostorových a hygienických důvodů akumulovaly poněkud stranou od hlavních osídlených ploch. Ukládání částí zvířecích těl pod vodu mohlo mít zároveň i účel konzervační, zvláště v zimě, kdy voda promrzala.
Přítomnost kostí v bočních roklinách potvrzuje rovněž užití optimální lovecké strategie, která logicky využívala členitý terén pálavských úbočí. Z velkých stád mamutů sledujících říční nivu bylo nutno oddělit vybraného jedince, spíše mladšího mamuta, a zahnat ho do některé strže proti bahnitému a rozbředlému svahu. Velké zvíře zabrzdil kluzký podmáčený podklad, zatímco zvedající se boky rokliny poskytly člověku výhodu převýšení k zacílení a úderu, vedenému převážně do místa, kde je zvíře nejzranitelnější – do břicha nebo do očnice. Rozhodně nebylo zapotřebí kopat „jámy na mamuty“ – v krajině s promrzlou půdou to ani nebylo fyzicky možné.
Lov mamutů musel představovat složitý úkol, zvládnutelný pouze ve skupině, a jeho organizace si vyžadovala koordinaci velkého množství lidí. Lov byl vždy také proto spojován s určitou prestiží a lovec byl tím lepší, čím větší byl jeho úlovek. Ulovit mamuta znamenalo ve společnosti velkou událost, která se určitě tradovala v příbězích ještě dlouhou dobu.
Zatímco lov na mamuty byl záležitostí spíše silných a obratných lovců, vybavených kvalitními zbraněmi, lov na menší zvířata byl méně náročný a méně nebezpečný, takže se tu mohly uplatnit i ženy a děti. V kamenné ani kostěné industrii se tento způsob lovu podstatně neprojevil, neboť k němu postačily obyčejné klacky či kyje k ubíjení zvířat, případně sítě – otisky uzlíků loveckých sítí se zachovaly na nalezených keramických hrudkách. Lov menších zvířat pomocí sítí nevyžadoval ani zvláštní fyzickou sílu ani zkušenost či strategii a v poměrně krátkých časových intervalech poskytoval dostatečně velké množství masa i kožešin.
Lovecké zbraně
Počínaje starým paleolitem byl základní lovcovou zbraní oštěp, původně dřevěný, se zašpičatělým hrotem a někdy přitvrzený v ohni. Také v lokalitě Dolní Věstonice II se výjimečně dochovaly zlomky podélných dřevěných předmětů, pravděpodobně oštěpů či jejich ratišť.
V období gravettienu se hlavní surovinou k výrobě ostrých a pevných projektilů, které se do oštěpů upevňovaly, stal mamutí kel nebo sobí paroh (→ exponát 5.1). Snad to bylo podle prastaré lovecké zásady, že pro zabití konkrétního druhu zvířete je dobré použít materiál jeho vlastního těla. Nalezené velké kolekce takovýchto hrotů, vybroušených do typického kruhovitého průřezu, dokazují, že oštěpy s těmito hroty byly pro gravettien nejběžnější loveckou zbraní.
Jsou nacházeny také kratší, „listovité“ projektily s řapem a s tupým hrotem (→ exponát 8.3), jaké se hodily pro lov menších zvířat, aby nedocházelo k poškození jejich kožešiny.
Kromě hrotů z organických materiálů se rovněž používaly hroty z kamene (→ exponát 5.2). V období gravettienu to byly zejména hroty s jedním bokem souvisle otupeným strmou retuší a později i hroty s bočním vrubem, které byly vzhledem k velikosti i tvaru jistě vsazovány do oštěpů. Stopy po impaktu či lomu při úderu křehkého kamene na překážku by tento předpoklad potvrzovaly.
V kamenné industrii se také objevují i různé formy drobnotvarých artefaktů, zejména geometrické mikrolity, drobné hroty, mikročepelky a pilečky, které by s ohledem na svou lehkost umožňovaly vsazení do šípu (→ exponát 8.2). Existuje tedy domněnka, že již v gravettienu se vedle vrhacích zbraní používala i nová, dálková lovecká zbraň – luk.
Je však pravděpodobnější, že tyto drobné hroty byly vsazovány v souvislých řadách do hlavic oštěpů či harpun. Pomocí různě tvarovaných mikrolitů by tak bylo možné připravit i velmi složité typy hrotů, které se nedaly jinak vyrobit. Drobné kamenné hroty jsou na našich nalezištích nesčetné, avšak tělo šípu či kombinovaného oštěpu se nedochovalo ani v jediném případě, takže tyto úvahy zůstávají pouze v rovině hypotéz.
Využívání rostlin
Rostliny sloužily lidem pro výrobu textilních vláken, současně ovšem byly také druhým hlavním zdrojem jejich výživy. Člověk jako všežravec neměl potravu výlučně masitou. Problém by totiž představovala především výživa malých dětí, ale ani dospělým by jednostranná strava nestačila. Rostlinná potrava je však pro nedostatek přímých dokladů archeologickými metodami těžko prokazatelná.
Krajina stepi a tundry, v níž se pohybovali lovci mamutů, poskytovala řadu konzumovatelných bobulí i semen, které mohly být sbírány. V lokalitě Dolní Věstonice II nalezli britští paleobotanikové v jednom z ohnišť stopy rozdrcené rostlinné tkáně a interpretovali je jako zbytek kaše, snad z dětských výkalů.
V lokalitách Pavlov VI a nejnověji Dolní Věstonice I doložili italští kolegové na dvou drticích kamenech zbytky rozdrcené rostlinné tkáně – mikroskopické stopy škrobových zrn. Naše sídliště vydala také velký počet kamenných desek, sloužících převážně k drcení minerálních barviv (→ exponát 9.4), můžeme však předpokládat, že se na těchto kamenech nebo podobných deskách drtila také rostlinná potrava.
