Promyšlené využívaní potravinových a surovinových zdrojů však umožnilo v některých oblastech, například v sídelním areálu Dolní Věstonice – Pavlov – Milovice, vytvořit i první stabilnější, takřka trvale osídlené lokality (Pavlov I, Dolní Věstonice I), kde se usedlejší způsob života projevil nejen v sídelní struktuře, typech obydlí a předmětech každodenní potřeby, ale též v estetickém a uměleckém projevu i v rozvoji nových pokročilejších technologií (keramika, textil, broušení kamene). Přestože ve velkých sídlištích bydleli lidé zřejmě celoročně, roční cyklus byl jistě dynamický a skupiny lovců sezónně odcházely za kořistí i za surovinami na jiná stanoviště. Menší lokality byly osídleny spíše jen v určitém ročním období.
Sídliště a obydlí
Odhlédneme-li od specializovaných a funkčně jednostranně zaměřených lokalit (například mamutí skládky, místa zpracování úlovku apod.), pak základním prvkem většiny gravettských sídlišť je sídelní celek obsahující jedno nebo více ohnišť a různé typy terénních depresí, přičemž charakteristická je pro ně akumulace větších předmětů na obvodu a související koncentrace artefaktů. Takový celek bývá interpretován jako obydlí, v němž a kolem něhož se soustřeďuje celý životní a pracovní prostor. Velká lovecká sídliště, jako například Dolní Věstonice nebo Pavlov, se pak skládají z několika sídelních celků, i když nemusely existovat všechny současně a tvořit tak jednu vesnici.
Samotný půdorys (→ exponát 8.7) jednotlivých obydlí nebývá vždy archeologicky čitelný a jen vzácně je podél obvodu založen zřetelný základový věnec z kamenů či z velkých kostí. Průměr celku bývá standardní − kolem 5 metrů. Rekonstrukce chaty z dřevěných nosníků a kožené krytiny nad tímto půdorysem je odvozena z tvarů a stavebních technik osvědčených už celá tisíciletí v chladných subarktických oblastech Severní Ameriky a Asie. Taková stavba (teepee, jurta nebo čum) musí být konstrukčně jednoduchá a zároveň pevná, přitom dobře vytopitelná, musí odolat větru i unést váhu sněhové pokrývky.
Na základě archeologických záznamů (přítomnosti příslušných sídelních struktur) lze na gravettských sídlištích rozlišit čtyři základní typy staveb . První je lehké, ale stabilní obydlí s dřevěnou konstrukcí typu jurty, kryté kůžemi; promrznutím této krytiny během zimy pak byla stavba definitivně zpevněna. Zvažuje se také možnost používání hlíny jako mazanice k utěsnění proutěných a kostěných konstrukcí.
Druhý, poměrně specifický typ představuje objekt, jehož obvod lemuje kruh mamutích kostí, které stabilizovaly stavbu proti vichřicím, a byly proto výhodné ve stepním prostředí – v době postupně se zhoršujícího klimatu. První souvislý obvod takového obydlí, o průměru až 8 metrů, byl objeven v horní části stanice Dolní Věstonice I a podobná struktura byla odkryta i na lokalitě Milovice I. Nejdokonalejší stavby tohoto typu jsou známy z východní Evropy (lokality Mežirič, Mezin), kde mamutí kosti tvořily nejen základový val, ale i kryt pláště staveb.
Třetí typ obydlí vymezují v terénu mírná zahloubení kruhového až oválného půdorysu, o rozměrech 4 až 8 metrů, jsou vždy vybavená jedním nebo více ohništi a na obvodu jen někdy a pouze nepravidelně lemovaná většími předměty. Dno objektů občas nepravidelně člení mělké mísovité jámy a kotlovité jamky. Jedná se o lehký typ obydlí, spíše sezónní stan, který nemohl tak dobře odolávat větru. Prvky jeho nosné konstrukce se nedochovaly, takže nejpravděpodobnější surovinou se jeví archeologicky těžko doložitelný materiál, totiž dřevo. Dřevěnou konstrukci pak kryla kůže.
Poslední typ stavby představují ohniště v plochém terénu beze stop obvodového vymezení. Hypotetické zastřešení se tu musí rekonstruovat na základě „latentních“ struktur, vyplývajících z rozptylu artefaktů, které v takovém případě vytvářejí charakteristické vzory, například typický kruhový tvar nebo tzv. bariérový efekt, kdy se předměty hromadí proti stěně hypotetického obydlí.
Paleolitická domácnost – ohniště a varné jamky
Pro moravský gravettien je charakteristická značná variabilita ve velikosti i v typech ohnišť. Jemné zvrstvení uhlíkatých vrstev (obr. 15) ukazuje v řadě případů na opakované obnovování ohniště. Bohuslav Klíma dokonce v některých případech hovoří o pecích, i když se obecně nepředpokládá úplné překlenutí ohniště klenbou, okraje žároviště zřejmě do značné výšky obepínal val z hlíny. Část vypálených hrudek se nepochybně vydrolila právě z takové konstrukce nebo z původního výmazu pece. Předpoklad užití pece by dokazovaly i kanálky přivádějící k ohništi vzduch, mísovité jámy – snad na vyhrnování popela při spodním okraji ohnišť – a také kameny, které sloužily jako tepelné akumulátory k prodloužení výhřevnosti ohniště. Jako palivo se používalo dřevo, v některých ohništích i mamutí kosti a v Petřkovicích u Ostravy bylo doloženo dokonce užití černého uhlí.
V Dolních Věstonicích se k ohništím opakovaně přimykají jednak mělká mísovitá zahloubení, která mohla sloužit k vyhrnování popela, případně k pečení v tomto popelu, a jednak kruh kotlovitých jamek, a to v odstupu zhruba jednoho metru, které nejpravděpodobněji souvisejí s činností paleolitické kuchyně a interpretují se jako jamky varné – nahrazující kuchyňské nádobí. Metoda vaření v jamkách je známá a využívaná i v současnosti u subarktických Indiánů a u Eskymáků; vak s vodou, případně i s rozdrcenými kostmi se umístí do jamky a voda se uvede do varu vrháním kamenů z blízkého ohně.
Počet obyvatel
S přihlédnutím k úživnému potenciálu okolní krajiny se u lovců nepředpokládá vysoká hustota populace − pohybuje se v rozmezí 2−10 jedinců na 100 km2. Počítáme-li v nížinách a pahorkatinách středního Podunají s územím o rozloze 250 000 km2, pak by lovecká populace mohla dosáhnout počtu 5 000−25 000 obyvatel. Tento údaj je zhruba srovnatelný s údajem o původním indiánském osídlení v obdobně velkých regionech na území současné Kanady.
Předpokládá se, že v jedné chatě mohlo žít průměrně okolo deseti obyvatel. U dlouhodobě osídlených loveckých sídlišť jsou však demografické odhady odvozené z jejich velikosti a struktury problematické, protože obvykle nelze s jistotou odhadnout, kolik chat stálo na daném místě současně. Jestliže se na největších sídlištích předpokládá existence pěti až deseti chat, pak by celkový počet obyvatel mohl přechodně dosáhnout 100 lidí − například během společného lovu, následného zpracování kořisti či v průběhu slavností a rituálů. To je sice u lovců a sběračů dost vysoký počet, ale pro organizované aktivity by byl přiměřený. Kupříkladu při lovu bizonů a jejich zpracování se na amerických prériích v 19. století utvářely indiánské skupiny o 50−100 členech.
Nejstarší keramika
Moravské lokality poskytly doklady o nejstarší výrobě keramiky na světě. Největší soubory těchto artefaktů pocházejí z velkých komplexních sídlišť Dolní Věstonice I a Pavlov I, kde vedle náhodně vypálených hrudek hlíny, které tvořily omaz ohniště nebo konstrukce obydlí, se nacházejí i fragmenty modelovaných figurek, nejčastěji zvířat, ale rovněž i lidí. Z pálené hlíny je vyrobena také Věstonická venuše (→ exponát 10.4).
Část keramických figurek byla ihned po vymodelování záměrně poškozena, jak dokládají stopy násilných lomů, vpichy ostrými předměty či deformace vzniklé teplotním šokem při vypalování (→ exponát 5.3). Toto ničení pravděpodobně souviselo s rituálním chováním a se symbolickou funkcí těchto artefaktů. Z tohoto hlediska je zajímavý nález pozůstatku příbytku na lokalitě Dolní Věstonice. Obydlí bylo stranou od sídliště, mírně zahloubené do svahu a s velkým ohništěm, kolem něhož se našlo více jak 2 000 modelovaných vypálených hrudek hlíny a také zlomky figurek.
Hlavní surovinou pro výrobu keramiky byla místní spraš, vypalovaná až do teplot mezi 500–800 °C. Konkrétní terénní situace na výzkumu v Dolních Věstonicích ukazují, že dosažení žáru mohly napomáhat kanálky pro přívod vzduchu, okraje ohnišť vyzvednuté na způsob pece nebo i pouhé kameny vkládané coby akumulátory tepla.
První textil
Úlomky vypálené hlíny mají schopnost konzervovat na svém povrchu otisky organických látek a struktur, které by se jinak nedochovaly. Při mikroskopickém pozorování je možné na keramických hrudkách najít různé druhy otisků – prsty dospělých i dětí, které se dotkly ještě vlhké nevypálené hlíny, stopy rostlinných materiálů, zvířecích chlupů, ale také křížící se vlákna, jaká odpovídají struktuře textilní vazby. Detailní zkoumání těchto otisků umožnilo rozlišit několik typů vazeb, byly rozpoznány otisky kroucených šňůr, uzlíků a sítí.
Hrudky samy dosahují maximálně velikosti nehtu, a proto zatím neexistuje jasná představa, jak tyto textilie vypadaly, jak byly velké a k čemu přesně sloužily. Mohly to být nejrůznější doplňky oděvů (lovci zajisté zcela neopustili osvědčené kožešiny jako základní surovinu pro jejich výrobu), dále jemné rohože, košíky a v případě uzlíků se mohlo jednat také o sítě, jaké i současní lovci často používají při lovu menších zvířat a při rybolovu.
Při výrobě textilií se používala řada pomůcek – jednoduchý rám, závaží a tkalcovské nástroje. Tkalci zřejmě užívali rostlinná vlákna, například kopřivu, která má v etnografickém záznamu z Evropy nejlépe doloženou tradici a vyskytuje se i v pylovém spektru z Dolních Věstonic II.
Nálezy otisků textilních struktur dosvědčují, že znalost těchto technologií je o několik tisíciletí starší, než se dosud předpokládalo, přičemž se v žádném případě nejedná o nějaké „první pokusy“, ale o rozvinuté stádium těchto postupů. Přestože nejstarší nález rostlinného vlákna byl nově ohlášen z Gruzie, jsou otisky textilních struktur v Pavlově nejstaršími svého druhu v celosvětovém měřítku.
Broušení kamene
Technika broušení kamene se obvykle spojuje až s neolitem. Už v Dolních Věstonicích a Pavlově však byly některé kameny obrušovány záměrně a znalost této dovednosti představuje jedno z technologických prvenství našeho gravettienu. V Pavlově to dokládají oblázky z bílého vápence prorostlé červenou křemičitou hmotou a zbarvené do pestrých vzorů (→ exponát 11.15), které jistě měly svůj estetický význam, obvykle ovšem posloužily jako retušéry a otloukače. V Předmostí, v brněnském hrobě 2 nebo na lokalitě Pavlov I se zase našly zvláštní disky vybrušované z desek slínovce s uprostřed vyvrtaným otvorem (→ exponát 11.14). Jejich funkce zůstává stále neznámá – obvykle se jim připisuje rituální nebo symbolický význam. Pravidelnost vybroušených ploch a vyvrtaných otvorů v každém případě svědčí o zvládnutí techniky a o vysoké technologické úrovni.
Využívání rostlin
Rostliny byly lidmi v období gravettienu používány jednak pro výrobu textilních vláken a jednak byly druhým hlavním zdrojem jejich výživy. Člověk coby všežravec nemohl mít potravu výlučně masitou – problém by totiž představovala především výživa malých dětí, ale ani dospělým by jednostranná strava nepostačovala. Archeologickými metodami je však užití rostlinné potravy pro absenci přímých dokladů těžko prokazatelné.
Krajina stepi a tundry, v níž se pohybovali lovci mamutů, poskytovala řadu konzumovatelných bobulí i semen, které mohly být sbírány. V lokalitě Dolní Věstonice II nalezli britští paleobotanikové stopy rozdrcené rostlinné tkáně v jednom z ohnišť a interpretovali je jako zbytek kaše, snad z dětských výkalů. V areálu Pavlov VI nejnověji italští kolegové doložili zbytky drcené rostlinné tkáně na jednom z velkých drticích kamenů. Naše sídliště vydala také velký počet kamenných desek, sloužících převážně k drcení minerálních barviv, lze však předpokládat, že se na těchto nebo podobných deskách drtila též rostlinná potrava.
Kamenné suroviny
Základní surovinou pro výrobu nástrojů v paleolitu byl kámen – z technologického hlediska byly vhodné zvláště různé druhy snadno štěpných silicitů jako například pazourek, radiolarit a další typy rohovců nebo křemenců (→ exponát 8.1).
Pro moravský gravettien je charakteristická specializace na konkrétní druhy hornin. Lovci mamutů téměř ignorovali místní zdroje surovin (zdejších rohovců a křemenců) a vytvořili unikátní model zásobování, založený na importu sice vzdálených, ale kvalitních a barevně pestrých silicitů, a to ze vzdáleností nejméně 100 až 200 kilometrů. Převládajícím materiálem byl pazourek, který se na jihomoravské gravettské lokality dopravoval z oblasti výskytu na severu – z ledovcových sedimentů a z primárních výchozů severní Moravy, Slezska a jižního Polska. Další hojně používanou surovinou byl červenohnědý a zelený radiolarit pocházející z oblasti Bílých Karpat na moravsko-slovenském pomezí nebo z Podunají (severní Alpy).
Transport velkého množství kamene byl pravděpodobně součástí pravidelných sezónních výprav k severovýchodu, které mohly časově souviset s tahy stádní zvěře. Tuto představu podporuje už sama modelace moravsko-slezského území – poloha úvalů orientovaných v severojižním směru, rozložení gravettských sídlišť v téměř pravidelných odstupech na ose předpokládaných pohybů výprav a koneckonců i možnost alespoň částečně si usnadnit dopravu využitím moravských řek.
Ojediněle se na jihomoravských gravettských lokalitách objevily i vysloveně exotické suroviny jako například obsidián nebo křišťál, které by mohly naznačovat i příležitostnou výměnu, obchod či předávání dárků mezi příslušníky různých komunit.
Pro výrobu hrubších nástrojů a rovněž pro konstrukci obydlí a ohnišť se používaly místní suroviny donesené z blízkého okolí, převážně ze štěrků nanesených řekou Dyjí. Třetihorní usazeniny v blízkosti sídlišť zase nabízely jednak schránky fosilních měkkýšů, které se využívaly k výrobě ozdob nebo jako malé misky k roztírání barviv, jednak základní minerální barvivo červených, hnědých a žlutých odstínů, jež ovšem lovci doplňovali i jinými barvivy, přinášenými z větších vzdáleností.
Výroba kamenných nástrojů
Na počátku technologického procesu výroby štípaných kamenných artefaktů byl kus suroviny, který se odbíjením povrchových úštěpů vytvaroval do podoby jádra – pro mladý paleolit to byly typické tvary s charakteristickou přední hranou. Z připraveného jádra se v další fázi pak údery na tzv. úderovou plochu ve směru vodicí hrany odrážely úštěpy nebo čepele pravidelného tvaru (→ exponát 8.1).
Na odbíjení úštěpů a čepelí a také na další úpravu se používaly otloukače a odštěpovače z kamene (tvrdý otloukač) nebo z parohu či kosti (měkký otloukač). Během štípání jádra se délka vzniklých čepelí obvykle zmenšovala, protože úderová plocha vyžadovala stále nové úpravy, čímž došlo až k úplnému vyčerpání jádra. Zůstala tak rezidua jader a různá mikrojádra, která se pak sama mohla stát otloukačem, což dokládají i časté stopy úderů na hranách.
Odražené čepele a úštěpy se mohly požívat buď přímo už jako funkční nástroje (například na řezání), nebo sloužily jako polotovary, z nichž se další úpravou, zejména jemnou retuší hran, vyráběly různé typy nástrojů. Pro gravettien to byly typické hroty (→ exponát 5.2), různá rydla a retušované čepele, dále drásadla, dláta, vruby, vrtáky aj. (→ exponát 8.2). Zvláště charakteristickým rysem pro jihomoravské lokality byla výroba drobných mikrolitů – pilek, mikročepelí a zejména také předmětů geometrických tvarů (segmentů, trapéz či trojúhelníčků). Většina vyrobených nástrojů se pro další použití upevňovala do dřevěných, kostěných nebo parohových násad.
Na opačné straně typologického spektra kamenných nástrojů stojí takzvaná hrubotvará industrie. Jsou to artefakty vyráběné převážně z místních, méně kvalitních surovin (křemen, vápenec, pískovec aj.), které sloužily pro hrubší práci – jako sekáče, podložky, retušéry, otloukače, drtiče, desky na roztírání barviv apod. (→ exponát 8.1).
Kostěná industrie
Paralelně s výrobou kamenných nástrojů se rozvíjí i výroba kostěné industrie. Opracování kostí, parohů a zvláště mamutoviny představovalo náročný technologický proces, v němž se uplatňovaly různé techniky jako odbíjení, broušení, řezání a vrtání a následně často i dekorativní zdobení ploch nástrojů. V gravettienu tak vzniká široká škála různých typů předmětů (→ exponát 8.3) – od ozdobných, symbolických a rituálních až po pracovní nástroje a zbraně. Zvláště jemná a precizní práce s mamutovinou dosahuje v této době technologické dokonalosti, přičemž vznikají i artefakty zcela miniaturních měřítek – ozdobné závěsky, perličky, nášivky, řezby (→ exponát 11.12).
Mezi běžné kostěné nástroje patří šídla různých rozměrů a tvarů – nejjemnější z nich funkčně předcházela jehlám, dále různé bodce, dýky, hladidla (tupě ukončené ploché tyčinky, často vyhlazené do vysokého lesku) a kopáče ze sobích parohů (→ exponát 8.3). Pro gravettien jsou ještě typické lžícovité a lopatkovité nástroje – spatuly, tvarově a rozměrově značně nejednotné, které měly pravděpodobně rozmanité funkce (lopatky, kyje, tupé projektily, hladidla apod.). Některé z nich jsou na celé ploše dokonce zdobené rytým geometrickým ornamentem (→ exponát 11.11).
